Honzo, ahoj! Setkání s Janem Balabánem
Honzo, ahoj! Setkání s Janem Balabánem

Honzo, ahoj! Setkání s Janem Balabánem

Daniela Iwashita, Michal Plzák (editoři)

  • ISBN: 978-80-7017-148-6
  • Výtvarník: Ivo Kaleta
  • Stran: 244
  • Číslo publikace: 231
  • Rok vydání: 2011
  • Výrobce:Nakladatelství Kalich
  •  
  • Dostupnost: skladem 
300,- Kč
 cena 100,- Kč

Almanach k nedožitým padesátinám spisovatele Jana Balabána (29. ledna 1961 až 23. dubna 2010) přibližuje jeho život a svět očima těch, kteří se s ním setkali osobně. Přes čtyřicet textů vytvořili nebo uchovali členové jeho rodiny, přátelé, spolupracovníci a čtenáři, vesměs „lidé slova“ – básníci, spisovatelé, kazatelé –, ale také výtvarní umělci či fotografové. Kniha postupuje od dětství a prázdninových zážitků ve Sněžném na Vysočině (Daniel Pfann) k vzpomínkám členů evangelického sboru ve Vítkovicích (Ludvík Klobása, Eliška Vlasáková, Jan Vlasák), přátel z ostravského gymnázia či olomoucké univerzity (Jaroslav Žila, Josef Jařab, Blanka Kostřicová). Vrací se do Ostravy (Vít Slíva, Petr Hruška, Pavel Hruška, Ivo Kaleta, Jiří Surůvka, Robert Fajkus, Jiří Šimsa, Jindřich Štreit, Ivan Motýl), připomene Balabánovu cestu do Kanady v roce 1995 (Aleš Březina, Jannice Cermak) i návraty do Sněžného (Milan Balabán, Michal Vogl, Jitka Voglová). Další oddíly nabízejí setkání s obrazy přátel-výtvarníků (Hana Puchová, Pavel Šmíd, Zdeněk Janošec Benda, Aleš Hudeček, Katarína Szanyi, Miroslav Šnajdr ml.) a vzpomínky spisovatelů, nakladatelů nebo čtenářů (Milan Krupa, Jaroslav Erik Frič, Miroslav Balaštík, Jan Mamula, Jakub Chrobák, Tomáš Weiss, Jonáš Hájek, Václav Kahuda). Procházky po oblíbených místech zachycují vlastní fotografie Jana Balabána, které komentuje jeho žena Petra Sasínová. Po básních a obrazech jeho bratra, malíře Daniela Balabána, následují texty od první ženy Heleny i dětí Lukáše a Marie. Nakonec se kniha vrací do dětství a k počátkům tvorby v raných denících. Uzavírá ji medailon od Viktora Koláře.

Ukázka:

Jaroslav Žila

Zběsilé jižanské přátelství

 

Poprvé jsem ho spatřil na začátku školního roku 1976/1977, stál na konci chodby gymnázia před třídou, do které jsme měli chodit. Opíral se o parapet okna, delší účes ve stylu mladého Micka Jaggera (já měl kolem uší centimetrové blatníky – Matka: Hezky tě ostříháme, ať vidí, že jsi slušný synek!), mírně ohrnutý horní ret a ve tváři směsice hlubokého pohrdání, rozpaků a ostražité citlivosti. Stál tam, až do chvíle, kdy profesor zastavil u dveří a zeptal se jej: Vy sem patříte? Přikývl. No, tak pojďte dál!

*

Myslím, že to mohu říct: nebyli jsme zrovna vynikající studenti, i když on byl trochu lepší (Můj otec po návratu ze třídních schůzek: Myslel jsem, že se hanbou propadnu, ty hňupe! Ještěže vedle mě seděl takový sympatický pán – no… Balabán se jmenoval). Někdy od druhého nebo třetího ročníku se tvrdě dal do studia angličtiny, snad to bylo tím strýcem v Kanadě, ale od začátku se zajímal o literaturu, což ovšem nebylo v naší třídě nijak výjimečné, básničky psali i budoucí inženýři!!! Čeština byla oblíbená, velkou zásluhu na tom měl profesor Adámek, myslím, že některé jeho přístupy a postoje vyžadovaly osobní statečnost. Časem jsme vytvořili takovou chlapeckou kolonii, obsadili jsme zadní řady (Honza seděl v lavici přede mnou), a brzo se stala naše třída vskutku proslulou.

*

Někdy v té době se utvářely základy našeho vztahu – snad by se dalo říci jakéhosi zběsilého přátelství.

Základním rysem byla ověřená skutečnost: On byl možná trochu chytřejší, já zase určitě silnější. On byl z disidentské rodiny s tradicí protestantských kazatelů, já z rodiny komunistické. On nosil dovozové džíny a měl koženkovou bundu do pasu, na podšívce byla mapa Kanady! Já chodil v tesilkách a v košilích z umělé hmoty a ve vestě z domácí vlny (Matka: Cože chceš, džíny? Jako nějaký narkoman! To si kup, až budeš vydělávat! Že tě všechno svědí a kope? Co by jiní dali za takové oblečení! Já: To bych taky rád věděl! Ona: Drž hubu!... Když jsem si po letech koupil džíny, matka mi na nich po vyprání nažehlila puky!...). On pociťoval zásadní respekt k otci, já měl hrůzu z matky. On chodil s aktovkou plnou knih, já nosil v tašce gumovou mičudu. On vychován v intelektuálním městském prostředí, já byl z rodiny venkovské. On měl v sobě touhu kazatele – ukazovat lidem cestu –, já jsem po čtrnáctidenním experimentu, kdy jsem se snažil být milý, přátelský a vstřícný, došel k názoru, že je to příliš namáhavé. Vše u nás bylo naopak, vše nám na tom druhém připadalo hrozné, a přesto jsme se vyhledávali.

*

Ve třetím ročníku narazil můj spolusedící na vinárnu U Sudu, byl to báječný podnik, pracoval v něm starý pan Herod, původem z jihu, a prodávali tam rozlévané sudové víno! Tam se, pod jeho přísným dohledem (Tak, platíme, víc vám už nenaleju, měli jste po osmi decích), utvářel náš vztah k vínu, někdy jsme si zaběhli na dvě decka i o přestávce před odpoledním vyučováním, Honza se k nám (spolu s jinými) brzo přidal. Tam jsme chodívali i po vysoké, sem začali docházet další lidé. Tam jsme se v osmdesátém devátém dověděli, že padl Honecker. Později, po zavření vinárny, se společnost poflakovala po různých podnicích, aby nakonec, podstatně rozšířena, zakotvila u Černeho pavuka, jak jsme někdy říkali.

*

Zásadní postavou Honzova dospívání byl jeho starší bratr Daniel, akademický malíř a člověk velkého rozhledu. Jeník si přál být také malíř, ale… stal se z něj spisovatel. Na vysoké jsme se vídávali často, on ochotnicky režíroval Vonneguta a věnoval se intelektuálním činnostem, já běhal za balonem (On: Tu kudrnatou hlavu má až u země a nic jiného nevidí než tu zasranou mičudu, jako I D I O T! Ne, že by dělal něco pořádného. Já: Víš, proč hraju? Protože to umím!). Párkrát jsem s ním byl na přednáškách doktora Jařaba, jezdívali jsme spolu vlakem a potkávali se v hospodách.

*

Revoluce přinesla řadu možností, jednou z nich byla možnost publikovat a veřejně se producírovat. V devadesátém třetím přišel Honza s nápadem, že by on doprovodil slovem obrazy malíře Bendy, a já se tehdy dohodl se známým fotografem Viktorem Kolářem. Celý projekt se docela zdařil, Honza zařídil i reprízu v Olomouci. Přišlo tam málo lidí, ale to spojení fotky a textu nás s Viktorem přesvědčilo. Je to neuvěřitelné, ale byl jsem to já, kdo jako první vydal knihu, tedy sbírku Drápy kamenů (1994), jež byla vcelku dobře přijata. Vím, že to Honza těžce nesl (jeho první žena Helena byla naše spolužačka z gymnázia), ale brzo po mně se mu podařilo u stejného nakladatelství udat knihu povídek Středověk (1995), která se bohužel netěšila příliš mnoha kladným ohlasům. Mnoho lidí mu tehdy říkalo: … a co překlady?... toho Lovecrafta jsi udělal výborně… Musím se přiznat, že jsem mezi ně patřil i já. Ve stejném roce jsme s Viktorem Kolářem vydali knihu Ostrava – obležené město.

V tu dobu se jemu hroutí vše pod rukama, Jeník je zoufalý, chlastá, nadává všem okolo, ale nepovolí – výsledkem je Boží lano (1998), které považuji za přelomovou knihu, tady našel svůj „vyprávěcí modus“, a brzy poté snad ty nejlepší povídky (alespoň pro mne) – Prázdniny. Honza razantně mění svůj život, začíná se mu dařit. Pracuje, překládá… Někdy v tu dobu jsme se potkali v hospodě, vypadal zhrouceně a pil jedno pivo za druhým. Co ti je, zeptal jsem se.

Už dva měsíce jsem nenapsal ani řádku, řekl sonorním tónem. Rozesmál jsem se! Jenom kvůli takové cypovině? Já jsem nic nenapsal dva roky a je mi to u prdele! Já vím, řekl mi, ale ty píšeš jenom tehdy, když už se tomu nemáš jak vyhnout…

*

V posledních letech sporů mezi námi ubývalo, snad to bylo i tím, že tentokrát měl nepopíratelně navrch. Došli jsme jakéhosi křehkého smíření. Když jsme spolu seděli naposled v hospodě Na Šalamouně a u piva probírali nově zařazené texty do mé chystané sbírky V hrudi pták, Honza mi před odchodem řekl: Co říkáš, co kdybysme někdy v květnu zajeli s Petrou na nejvyšší horu Beskyd vůbec, na Babí horu, Motýlovi by možná jeli taky. Rozloučili jsme se a venku se dal každý svou cestou. Tentokrát vstoupil první.

 

Jaroslav Žila (1961), učitel a básník. S Janem Balabánem v letech 1976–1980 navštěvovali ostravské Matiční gymnázium, poté oba studovali na Univerzitě Palackého v Olomouci, Jaroslav Žila na pedagogické, Jan Balabán na filosofické fakultě. Po návratu do Ostravy oba publikovali své prvotiny v nakladatelství Sfinga.


Celkem 0 komentářů Komentovat
INFO
Vaše zboží bylo vloženo do košíku.

zavřít