Doomdorfova záhada (Případy strýce Abnera)

Melville D. Post

    Datum vydání: 2002
  • Překladatel: Zuzana Ceplová
  • Originální název: The Complete Uncle Abner
  • Výtvarník: Pavel Beneš
  • Stran: 200
  • ISBN: 80-7017-733-0
  • Výrobce: Nakladatelství Kalich
Skladem
30,- Kč 209,- Kč

Anotace

Hlavní postavou těchto detektivních příběhů je strýc Abner, vysoký, ramenatý muž puritánského ražení. Ve všem svém počínání se řídí Biblí a podobně jako Chestertonův Otec Brown řeší i on případy vražd, záhady i lidské problémy s pomocí Boží a až zázračně rychle najde viníka a pak sám rozsoudí, čí spravedlnosti jej má přenechat. Melville Davisson Post je v Americe obdivovaným klasikem originální detektivní školy a jeho povídky tam vycházejí stále znovu. Český čtenář má v této knize příležitost setkat se s tímto rázovitým hrdinou poprvé. Vhodné pro čtenáře od dvanácti let.

Ukázka:

Tehdy promluvil můj strýc. „Bettsi, co myslíte vy, jak ty peníze zmizely?“ Stařec začal znovu chraplavě šeptat. „Já nevím, Abnere.“ Ale strýc nepovolil. „No, co myslíte?“ Betts se naklonil blíže ke stolu. „Abnere, kolem člověka se děje plno věcí, kterým nerozumí. Pošleme koně na pastvu a on se vrátí s knoty v hřívě… viděl jste to někdy?“ „Ano,“ řekl strýc. A já jsem to viděl také, mnohokrát, když přivedli na jaře koně z pastvy, jak měli zauzlované hřívy, jako by se jich nějaký jezdec chtěl přidržet. „No tak, Abnere,“ šeptal stařec dál chraplavě, „kdo na tom koni jede? A ty uzly se nedají rozvázat, musí se přestřihnout nůžkami. Ocelí. Je to pravda?“ „Je to pravda,“ přiznal strýc. „A čím to je, Abnere, co myslíte? Je to tím, že tyhle uzly nikdy nebyly zavázány lidskou rukou? Víte, co říkají staří lidé?“ „Vím,“ řekl Abner. „Vy tomu věříte, Bettsi?“ „No a co, Abnere!“ chraptěl Betts, „kdyby nebyly čarodějnice, pročpak by naši otcové věšeli na dům železo, aby je odehnali? Můj děda ještě viděl ve staré vlasti, jak jednu upálili. Jezdila na královském koni a namazala si ruce ševcovským popem, aby jí prsty neklouzaly v jeho hřív셹evcovským popem! Představte si to, Abnere!“ „Bettsi, vy jste ale blázen!“ zvolal Randolph. „žádné čarodějnice přece neexistují!“ „Čarodějnice Endorská existovala,“ odpověděl strýc. „Pokračujte, Bettsi.“ „No ne, pane!“ křičel Randolph. „Jestli máme soudit čarodějnice, to abych si přečetl Jakuba prvního. Ten skotský král napsal učenou knihu o démonologii. Radil soudcům, aby hledali na těle čarodějnice znamení ďábla; to mělo být místo, které je necitlivé k bolesti, a mělo se to podle něho zkoumat jehlou.“ Ale strýc zůstal vážný. „Pokračujte, Bettsi. Nevěřím, že do vašeho domu někdo vstoupil a okradl vás. Proč ale myslíte, že to byla čarodějnice?“ „No, Abnere, kdo jiný než takový tvor se mohl dostat dovnitř? Zloděj neproleze klíčovou dírkou, ale jsou stvoření, která to dokáží. Babička mi vyprávěla, že ve staré zemi se jeden člověk v noci probudil a viděl, že u jeho krbu sedí šedý vlk. Měl sekeru jako já, a tak se dal s vlkem do boje, až mu usekl pracku. A vlk zavyl a utekl klíčovou dírkou. A místo pracky ležela na zemi ženská ruka!“ „Pak tedy, Bettsi,“ zvolal Randolph, „je dobře, že jste taky nepoužil sekeru, kdoví, co byste na zemi našel vy!“ Randolph promluvil s těžkopádnou ironií, ale Abner se najednou zatvářil vyděšeně. „To tedy opravdu, proboha!“ Betts se na židli naklonil vpřed. „A copak myslíte, že by se mi stalo, Abnere, kdybych byl použil sekeru? Zemřel bych se sekerou v ruce?“ V Abnerově tváři byla dosud hrůza. „Byl byste si to přál druhý den ráno; zemřít někdy znamená uniknout peklu.“ „Byl bych tedy přišel do pekla?“ „Přímo do pekla, ano, Bettsi.“ Stařec si opřel ruce o židli. „Tvorové z jiného světa jsou mstiví,“ šeptal si polohlasem. Nato Randolph vstal a rozkřikl se. „U čerta! Copak jsme v časech Rogera Williamse, někde v Massachusetts, aby tu jezdily čarodějnice na koních a muži byli okrádáni o zlato a hrozilo se jim peklem? Co je to za bláznovství, Abnere?“ „žádné bláznovství,“ odpověděl Abner, „ale čistá pravda.“ „Tomu říkáte pravda, že jakási nelidská stvoření procházejí klíčovými dírkami a dokážou zase odletět s Bettsovým zlatem, a kdyby se proti nim bránil sekerou, tak by přišel do pekla? Prosím vás, člověče! Ve jménu zdravého rozumu, tomu říkáte pravda?“ „Randolphe,“ řekl Abner hlubokým pomalým hlasem, „to všecko je naprostá pravda.“ Randolph si přitáhl židli před sebou a sedl si. Zvědavě se na mého strýce zadíval. „Abnere, vy jste vždycky měl tolik zdravého rozumu. Všechny povídačky a pověsti bláznů se před vámi rozpadávaly na kousky. A teď budete věřit na čarodějnice?“ „A kdybych věřil, měl bych na to svědectví svatého Pavla.“ „Církevní otcové se taky někdy spletli,“ řekl Randolph. „A co otcové práva?“ zeptal se Abner. Randolph si opřel bradu o ruku. „Je pravda, že sir Matthew Hale věřil, že nic není tak dobře dokázané, jako čarodějnictví, a to ze tří důležitých důvodů. Jmenoval je pěkně po sobě, jak se slušelo na největšího anglického soudce. Za prvé, že o tom svědčí Písmo; za druhé, že všechny národy mají zákon proti němu; a za třetí, že o tom existuje příliš mnoho svědectví. Myslím, že sir Matthew měl zaznamenáno asi šest tisíc případů… Ale potom přišel pan Jefferson a nyní jsme ve Virgínii, Abnere.“ „Nicméně se takové věci staly i ve Virgínii a po příchodu pana Jeffersona.“ Randolph strašně zaklel. „Pak tedy, pane, budeme upalovat venkovské stařeny tak dlouho, až ti tvorové, kteří odnesli Bettsovo zlato, je zase vrátí!“ Tehdy promluvil Betts. „Ale oni nějaké zlato vrátili!“ Strýc se prudce obrátil na židli. „Co tím myslíte, Bettsi?“

Zboží bylo vloženo do košíku

Doomdorfova záhada (Případy strýce Abnera)

Doomdorfova záhada (Případy strýce Abnera)
Zavřít Do košíku

Zboží bylo vloženo do košíku

Zavřít Do košíku