Kniha Izaiáš patří bezesporu k nejvlivnějším biblickým spisům. Její řecký překlad vychází z předlohy podobné dochovanému hebrejskému textu, přesto se v něm najdou verše, které se obsahově liší. Tato odlišnost má různé příčiny, mimo jiné souvisí s vnímáním Izajášova spisu jako proroctví, které se době vzniku překladu nově naplňuje a odráží historické události 2. stol. př. Kr., zejména události týkající se židovské diaspory v Egyptě. Septuagintní verze knihy Izajáš proto představuje významné svědectví o způsobu interpretace židovské posvátné literatury v období helenismu i o kulturních dějinách židovského národa dané epochy. Hlubší porozumění tomuto textu a jeho vztahu k hebrejské předloze má také význam pro badatele a čtenáře Nového zákona a pro patrology, nakolik kniha Izajáš patří k nejčastěji citovaným textům židovského Písma v novozákonních spisech a její septuagintní verze ovlivnila teologii nejstarších řecky píšících církevních Otců, prostřednictvím Vetus Latina pak i nejstarších latinských Otců. Publikace, která se čtenáři dostává do rukou, může provést textem, který znali a s nímž v prvních staletích křesťanství pracovali ti, kteří se snažili v posvátných spisech vyvoleného národa odhalit zaslíbení, díky němuž by mohli lépe pochopit a docenit význam Ježíše z Nazareta. O teologickém i obecně kulturním významu spisu, jehož český komentovaný překlad z pera Gabriely Ivany Vlkové a Jany Plátové se čtenáři dostává do rukou, tedy nemůže být nejmenších pochyb.