Povrchní vykladači někdy tvrdí, že základem montessoriovského přístupu je ponechat dítěti naprostou volnost a nikterak ho neomezovat. Každý, kdy takovýto přístup na dětech vyzkoušel a je schopen objektivně hodnotit výsledky, dojde k závěru, že samotná volnost a neomezování vedou u dítěte k sobectví, k neschopnosti přizpůsobit se a později i k nerespektování pravidel lidského soužití. Svoboda a volnost však opravdu jsou ve výchovné a vzdělávací koncepci Montessori klíčovými pojmy. Jejich uplatňování ovšem musí být cílené a systematické. Rozhodujícím faktorem je rozpoznání činností přirozených, vedoucích k rozvoji osobnosti, od činností deviantních, vedoucích k destrukci nebo tyranizování okolí. Naprostá svoboda platí jen u činností přirozených. K těm je dítě nutno přivést, a to vůbec není jednoduché. Svoboda typu: „Běž si něco dělat, já mám teď práci!“ je asi stejně užitečná jako bezdůvodné šikanování dítěte. Dítě chce totiž většinou pracovat s námi anebo podle nás. Jenom proto, že je pomalé a méně zručné, mu to obvykle nechceme umožnit. Dáme mu svobodu ve sterilním prostředí, kde příležitost k přirozeným činnostem samo nedokáže najít.