Časové období, kterému se toto vydání Cesty církve věnuje především, je zásadní pro pochopení dění v Českobratrské církve evangelické a její role v kontextu ekumeny v roce pražského jara 1968. Ve vztahu ke komunistickému státu jsou pro ČCE šedesátá léta dobou pozvolné emancipace, kdy bylo v církvi slyšet čím dál víc nezávislých a odvážných hlasů. V pozdějším období normalizace, v letech sedmdesátých, se tento duch už nedal potlačit, což se odráželo ve velkých sporech mezi církevním vedením a některými členy církve. Přes změny politického ovzduší let šedesátých perzekuce vůči církvi neustala. Tento sešit nabízí několik příběhů evangelických duchovních, kteří se v padesátých a šedesátých letech dostali do konfliktu se státními orgány a byli vězněni nebo ztratili státní souhlas k duchovenské činnosti. Jsou to faráři Jaroslav Dokoupil, Josef Jirků, Jan Kučera a Bohumil Skalák, do jisté míry také vikář Josef Tobiáš. V obšírném příspěvku o Janu Jelínkovi se Pavel Keřkovský zabývá různými teologickými a politickými proudy v ČCE v padesátých a šedesátých letech. Pavel Hlaváč popisuje v první části studie o Spolku českobratrského duchovenstva dějiny farářské organizace, která byla v šedesátých letech ohniskem myšlenkové změny v ČCE. Blanka Nová objasňuje téma, kterému jsme se doposud téměř nevěnovali, a to pronásledování laiků z řad ČCE. V části Dokumenty tato Cesta církve přináší pět příspěvků z oblasti jednání ČCE se státními orgány z období 1963–1966, které dokládají, že ČCE se začala chovat ve vztahu ke komunistickému státu čím dál tím sebevědoměji a tudíž svobodněji.