Druhý vatikánský koncil v rámci obnovy církve hledal v jejích počátcích i v jejích dějinách inspirace a prostředky, jak účinněji zvěstovat a zpřítomňovat tajemství Ježíše Krista. Mezi poklady církve patří diakonát, o němž vydávají svědectví knihy Nového zákona. Toto povolání zabezpečovalo v životě křesťanských komunit důležité služby zejména v prvních dobách existence církve. Ve středověku však diakonát ustupoval do pozadí, vytratil se jako trvalé poslání a přetrvával pouze jako přechodové stádium před přijetím presbyterátu a episkopátu. To však neznamená, že by se od scholastických dob až po dnešek nevěnovala pozornost jeho teologickému významu a zejména problematice sakramentální hodnoty diakonátu jako stupně svátosti kněžství. Po obnově diakonátu jako účinné služby, kterou II. vatikánský koncil dal k dispozici partikulárním církvím, se objevila celá řada otázek týkajících se jak interpretace novozákonních a historických údajů, tak teologických implikací koncilního rozhodnutí. Mezinárodní teologická komise obrátila svou pozornost k daným problémům, aby je objasnila na základě hlubšího poznání jak historických a teologických pramenů, tak současného života církve.