Nietzsche  se  v  této  i  předchozí  knize  věnované  řecké  kultuře  svým  způsobem  vyznává  ze  svého  obdivu k předsókratovským  myslitelům,  kteří  podle  něj  představují  vrchol  řeckého  myšlení.  Ozvuk  „tajemných“  výroků presokratiků,  zejména  „temného“  Hérakleita  z Efesu,  i celkové  jejich  naladění  jsou  nepřehlédnutelné  i v samotné Nietzscheho  tvorbě,  kterou  bez  těchto  vazeb  nelze  správně  pochopit.