„Boží slovo je plné života a síly, ostřejší než každý dvojsečný meč: proniká až na rozhraní duše a ducha, kloubů a morku, a pronáší soud i nad nejvnitřnějšími lidskými myšlenkami a hnutími“ (Žid 4,12). To je něco, co si musíme připomínat pokaždé, když se chystáme poslouchat, rozjímat a modlit se Boží slovo obsažené v Písmu Svatém, jehož srdcem je evangelium. Pouze z poslušného a láskyplného naslouchání se pak může zrodit homilie. Kazatel je totiž „služebník Slova“ (srov. Lk 1,2; Sk 6,4), který se svými chabými slovy pokouší být jasnou ozvěnou Slova pro křesťanskou komunitu. O to jsem se pokorně snažil také já, když jsem komentoval úryvky evangelia, které nabízí lekcionář pro liturgický rok B. Má rozjímání jsou jednoduše jen jakousi črtou, plodem vytrvalého naslouchání Slovu. V žádném případě nemají být příručkou, která by zbavovala kazatele osobního úsilí modlit se Slovo, aktualizovat je a nechat zaznívat jeho nevyčerpatelné bohatství pro dnešek jednotlivce i společenství, k nimž se obrací. Žádný kazatel by neměl v této souvislosti nikdy zapomenout na Ježíšova krátká, ale hutná slova pronesená během jeho kázání v synagoze v Nazaretě: „Dnes se naplnilo toto Písmo, které jste právě slyšeli“ (Lk 4,21).