V předkládané interpretaci autor akcentuje Descartovu bytostnou tendenci po nalezení dobra lidského života, které spočívá v sebeurčování vykazujícím charakter sebezajišťování, a Heideggerem inspirovanou onto-theo-logickou povahu takového filozofování. Pozornost věnuje Descartovu ranému spisu Pravidla pro vedení ducha, jeho nejmetafyzičtějšímu spisu Meditace o první filozofii a také Rozpravě o metodě a Vášním duše. Spíše než jednotlivé práce ve své posloupnosti se zde zdůrazňují Descartova průběžná základní témata. Autor se snaží ukázat důsledky Descartovy volby metody jako správného postoje člověka coby rozumově-tělesné bytosti, tedy člověka dobré mysli, a rovněž pojmenovává „próté-filozofické“ základy této volby.