Kniha se zabývá posmrtným životem v různých náboženských systémech, vztahy snů a smrti aj. Od podob zásvětí v antických mýtech (s motivem sestupu do podsvětí), eposech a jeho podob v baroku a romantismu přechází k literárním dílům 20. a 21. století, zejména k těm, která se na onom světě z větší části odehrávají, barvitě a detailně jej popisují a metaforicky vyjevují jeho povahu. Zásvětí je v knize přitom pojímáno nejen jako prostor, ale i jako dimenze vědomí prostupující hmotnou skutečnost. Může se zdát paradoxní, že postavy nikoli ve světě, ale právě v zásvětí dostávají možnost porozumět svému předchozímu životu. Podstatná část knihy je věnována poetice času, postav, především však prostoru – jeho podobné uspořádání v analyzovaných dílech totiž odkazuje k archetypální podstatě zásvětních příběhů a současně skýtá naději, že život po smrti pokračuje a pobyt v zásvětí může člověka vést ke komplexnějšímu poznání a k vyššímu vědomí.